Kdesi v ledovém království Malé Fatry
       
Po příjezdu do Šútova jsme se vydali na prohlídku vodopádu jen nalehko bez vercajku, omrknout zda je již lezitelný. Kolda, který znal cestu a dřív už zde byl, věděl, že cesta nám nemůže trvat déle než půl hodinky. Avšak stala se taková zvláštní věc, půlhodinový nástup trval hodinu a půl, neco mezi nebem a zemí jsme si říkaly a nevděčně koukali na Koldu.
            
Po příchodu k vodopádu a jeho prohlídce, okouzleni krásou, jsme mu „půlhodinový“  nástup odpustili a spěchali zpět k autu abychom stihli lození v  Kraľovanském lomu. Po porušení několika zákazů vjezdu a zákazu vstupu nezaměstnaným, jsme onen lom našli a s veškerým vercajkem se pustili do ledů. Lom vypadal, jako by ho uzavřeli zrovna v době, kdy jsme se k němu blížili, ale to nás neodradilo.
           
 Zde byl nástup opravdu krátký, sněhu bylo vyše koňa a stále sněžilo. Lozili jsme až do setmění a zkoušeli  funkčnost zbraní, pevnost abalakových hodin a šroubů a vše si důkladně ošahali.

           

 

   



Po důkladném promrznutí jsme už za tmy dorazili k penzionu Rosnička, kde nás sličná rosnička vítala a ubytovala. Po vydatné večeři a uhašení žízně jsme si dali několik temp v bazénu a důkladně se ohřáli v sauně.


 


Druhý den jsme po vydatné snídani vyrazili na Šútovský vodopád, který jsme měli už omrklý, takže jsme věděli, že si to užijem.

Teplota byla vyhovující, svítíčko slunilo a my jsme opět šlapali „Koldovu půlhodinku“ k vodopádu.

 

 

 

 

Lozili jsme jak o dušu až do odpoledňa a pořádně jsme si to užili. Cestou domů jsme se stavili na polévku a na sejra, aby aj doma měli něco z našeho výletu.
  
 
 




 
 

 

Celkově to byl  úžasný výlet a tento článek ho jen hrubě popisuje.
Lezli, plavali v bazénu a potili se v sauně: Jara, Kolda, Robert, Vlasta a já.        

Hore zdar

                                                                                         zesmolil:   Ribízek